Můj nejlepší přítel!

Appalooský kůň

Kdysi jsem listovala Velkou knihou o koních a zaujal mě obrázek koně, jehož zbarvení jsem nikdy předtím neviděla. Vzdáleně mi připomínal dalmatina a nejvíc mě nadchl kůň, který byl „dalmatinový„ jen na půl. Od té doby jsou appaloosy mou nejoblíbenější rasou, a pokaždé, když někde zahlédnu puntíkovaného koně, tak má pozornost rázem zapíná na maximum.

Toto zvláštní zbarvení se zřejmě čas od času objevovalo u různých druhů koní a nejstarší zobrazení se nachází na jeskynní malbě na jihu Francie a pochází z doby před 20000 lety. Ovšem flekatí koně nebyli pouze v Evropě, ale vyskytovali se také například v Číně, Mongolsku či Persii. V 16. a 17. století byli puntíkovaní koně velmi oblíbení ve Španělsku a andaluský kůň se také choval v tomto zbarvení. Do Ameriky se společně se španělskými osadníky dostali také koně, kteří se rozšířili na celý kontinent. Tito koně zcela změnili život původních obyvatel Severní Ameriky a udělali z indiánů rychle se pohybující kočovné kmeny.

Počátkem18. století se koně objevili také u horního toku řek Snake a Salmon River na hranicích dnešních států Idaho, Washington a Oregon. Jedním z přítoků Snake river byla říčka Paloose, podle níž bylo pojmenováno plemeno koní – A Paloose horse a pozdější zkomoleninou vznikl název appaloosa. Tato oblast byla domovem indiánů kmene Nez Perce, kteří se živili převážně rybolovem a byli poměrně mírumilovní. Prvního koně – březí klisnu – koupili od sousedního kmene Šošonů a během dvaceti let se jim na pastvinách proháněla obrovská stáda koní, která čítala až 12 000 kusů. Kmen Nez Perce se, jako jediný z celé indiánské populace, projevil jako zdatný chovatel koní. Všichni hřebci museli projít přísnou selekcí a nevhodní koně se kastrovali nebo prodávali ostatním kmenům. Od špičkových válečných koní se vyžadovala rychlost, vytrvalost, obratnost a bezvadný charakter. Ale mimo to Nez Perceové upřednostňovali zvláštní zbarvení, které koně dobře maskovalo a zároveň nahrazovalo válečné barvy, které se potem nebo za deště smývaly. Takových koní si indiáni vážili, dostávalo se jim nemalé péče a bylo téměř nemyslitelné, aby se takový kůň dostal do cizích rukou. V polovině 19. století začali být indiáni vytlačováni z lovišt bílými osadníky a roku 1877 byl vydán rozkaz, že se kmen musí přemístit do rezervace. Na cestě do rezervace vyvstal konflikt mezi třemi mladými indiány a bílými osadníky a čtyři „ bílé tváře“ byli zabity. V ten okamžik se po stopách kmene vydala americká kavalerie. Pod vedením náčelníka Josefa se celý kmen o počtu asi 700 indiánů a několika tisíc koní dal na útěk směrem ke Kanadě. Na cestě dlouhé přes 1000 mil náročným terénem podstoupily appaloosy nejtěžší test vytrvalosti a tvrdosti, ale tentokrát indiánům štěstí nepřálo (což ovšem bylo jejich osudem) a Nez Perceové se mylně zastavili pouhých čtyřicet mil od kanadských hranic. Zde se strhla osudová bitva, ve které musel náčelník Josef kapitulovat a přeživší indiáni byli přemístěni do rezervace. Mnoho koní cestu nepřežilo a jejich zbytky byly rozprodány nebo kříženy s koňmi zvlášť nízkých kvalit, aby již nemohli vydržet tak strastiplnou cestu. Někteří se dostali ke kavalerii, zatímco jiní vystupovali v cirkusech a na show divokého západu, ale nikdo se nezabýval jejich chovem.

Až teprve roku 1938 se Claude J. Thomson rozhodl zachránit mizející plemeno a založil „Appaloosa Horse Club – ApHC.“ Zpočátku bylo velmi těžké najít vhodné koně, protože buď neodpovídali tělesnou stavbou nebo zbarvením. Pečlivou selekcí a zušlechtěním se podařilo obnovit plemeno, které se v dnešní době těší velké popularitě, což dokazuje kolem 30 000 členů Appaloosa Horse clubu a stále vzrůstající počet appaloos, kterých je dnes kolem 650 000.

Appaloosa je čtvercového tělesného rámce s výrazným osvalením. Hlava je ušlechtilá s rovným profilem a navazuje na dlouhý klenutý krk. Hluboký hrudník umožňuje dostatečný rozvoj srdce a plic. Záda jsou krátká a rovná, záď je svalnatá a nohy jsou kratší a štíhlé. Kopyta jsou velmi tvrdá, protože indiáni své koně nikdy nekovali. Hříva a ocas jsou až nápadně řídké, jelikož v trnitém terénu se ocas zachytával a zdržovalo to jízdu. Appaloosa měří 145 –155 centimetrů, přičemž linie s krví anglického plnokrevníka bývají vyšší. Kromě barvy mají appaloosy ještě tři další identifikační znaky: viditelné bělmo, pruhované kopyto a skvrnitou kůži na nose, kolem očí a na genitáliích. Aby kůň mohl být registrován, musí mít rozeznatelný vzor srsti nebo pigmentovanou kůži a alespoň jeden další typický znak. V případě, že dojde k narození hříběte, které postrádá charakteristické znaky, je zaregistrováno jako necharakteristické a před jeho registrační číslo je umístěno písmeno N. Takový kůň se smí účastnit závodů uznaných ApHC až po splnění programu ověřeného rodičovství, znám jako CPO (Certified Pedigree Option). Koně zapojeni do tohoto programu mají před registračním číslem dodatek „CN“. Klisna bez typických znaků (N/C) musí být připuštěna jedině Appaloosa hřebcem se všemi specifickými znaky.

Zbarvení appaloos se dělí na pět druhů: blanket (deka) – bílá plocha v oblasti zádě, která může dosahovat až ke kohoutku a může být čistě bílá nebo skvrnitá, leopard – puntíky na bílém podkladě rozmístěné po celém těle, snowflake (sněhová vločka) – bílé puntíky na tmavém podkladě, roan – celé tělo prokvetlé a frost – prokvetlá jenom záď. Dnes je plemenná kniha otevřená nejen čistokrevným appaloosám, ale i příslušníkům plemene american quarter horse, arabský plnokrevník a anglický plnokrevník. Dnes se mnohé appaloosy velmi podobají tělesnou stavbou quarterům, zvláště na americkém kontinentu. V Anglii jsou zase v oblibě appaloosy křížené s plnokrevníky, které se používají ke klasickému ježdění. Appaloosy jsou velmi charakterní, což je předurčuje k rekreačnímu ježdění a jako koně k dětem. Jsou neuvěřitelně všestranné a jejich zvláštní zbarvení můžeme vidět téměř ve všech disciplínách a nejen ve westernovém ježdění, ale také pod anglickým sedlem jako hunter under the saddle a hunt seat equitation.. (Teď nemám na mysli Českou republiku.) V Americe a Anglii se appaloosy také objevují na parkurovém kolbišti a drezurním obdélníku.

A kolik by člověk za takovou appaloosu zaplatil? Dospělý kůň s dobrým původem přijde na takových 16 – 20 000 DM. Roční hříbě kolem 9 000 DM. Ovšem cena plemenného hřebce s dobrým výcvikem je téměř nevyčíslitelná. U nás je již několik míst, kde se appaloosy chovají a já jsem navštívila asi nejznámější z nich – Weber’s Appaloosa ranch.

Protože jsem neměla dostatek fotografií k tomuto článku, tak jsem se rozhodla, že svůj archív budu muset rozšířit a má volba padla na Weber’s Appaloosa ranch. Když jsem zdvihala sluchátko, tak jsem pro jistotu byla připravena na odmítavý postoj, ale vůbec jsem se nemusela bát. Ve zcela typické české vesničce jménem Líšnice jsem se setkala s velmi milým přijetím a seznámila se s Monikou a Esther Weberovými a samozřejmě také s jejich koňmi. Před hledáčkem mého fotoaparátu se vystřídalo všech devět koní včetně žluté falabella klisničky Sweetie. Za největšího sympaťáka bych označila dvacetiletého valacha Tophats Shadowfax, přezdívaného „Guy,“ který se smí po ranči svobodně pohybovat a vzhledem k tomu, že je již v penzi, tak působí hlavně jako „sekačka trávy.“ Ovšem jeho dvoustránková výsledková listina se jen hemží slovem champion. Guy je jasným důkazem všestrannosti appaloos, protože v Americe startoval v neuvěřitelném množství různých disciplín – od english pleasure, pleasure driving (zapřažený v elegantní dvoukolce), saddleseat pleasure (s dámským sedlem) přes hunter equitation až k halteru. Ve Švýcarsku startoval v klasické drezuře a v roce 1994 získal na mistrovství České Republiky 1. místo ve western pleasure, western horsmanship a 2.místo v trailu. Jinak na Weber’s Appaloosa ranch je k vidění jedna chovná klisna a dvě mladé klisničky, tříletý hřebec I’m Top Secret, který představuje velké naděje do budoucna a tříletý valach Falcon Watani, který je synem JKS King George, který působil v chovu u Weberových a nyní je na Moravě. Také je zde ustájen těrský hřebec Unkaz, který je jediným představitelem této rasy u nás. Oba hřebci jsou výborně vychovaní a přestože jsem je fotila několik metrů od klisen, tak se chovali způsobně. Koně jsou ustájeni v boxech s malými padoky a k dispozici je krytá kruhovka, jízdárna a rozlehlé pastviny. Z Líšnice jsem odjížděla s pocitem, že v případě nutkavé touhy vidět nějakou stáj, ve které to vypadá tak, jak by mělo, již není nutné za tímto pohledem jezdit do zahraničí.